středa 14. června 2017

Mladá Celaena se ujímá svého dědictví

„Proč je má proměna tak důležitá?“ zeptala se Celaena nakonec.
„Protože tě děsí,“ odvětil Jeřáb. „Její ovládnutí je prvním krokem k tomu, aby ses naučila svou moc ovládat. Bez této schopnosti bys při podobném útoku mohla sama vyhořet.“
(s.95)


Celaena Sardothien pokračuje ve svém sebepoznávání nebo zpočátku spíše v utápění se v sebelítosti tentokrát na kontinentu Wendlyn. Tam ji poslal král Adarlanu na konci druhé knihy - Půlnoční koruna.

Dědička ohně tak začíná jen pár týdnů po událostech předchozí knihy. Králova bojovnice se ocitá na neprobádané půdě ať už to myslíme metaforicky či doslovně. Tento svět je pro ni cizí a na rozdíl od Adarlanu, zde stále vládne magie, takže se mladá dívka/víla učí sžít se svým druhým magickým já. Že ji to moc nejde, se můžete přesvědčit sami po přečtení knihy.

„Cítím takovou… zuřivost,“ dodala ochraptěle. „Zoufalství, nenávist a zuřivost, která ve mně žije a dýchá, a nelze ji vyléčit ani zkrotit. Je to zrůda, co žije pod mou kůží. V posledních deseti letech jsem den co den, hodinu po hodině usilovala o to, abych tu zrůdu udržela pod zámkem. Ovšem jakmile začnu mluvit o těch dvou dnech a o tom, co se stalo předtím i potom, ta zrůda se osvobodí a já netuším, co napáchá.(...)" (s.195)

Celaenin příjezd samozřejmě zachytila i královna víl Maeve a poslala svého vojáka Rowana (český překlad mi moc nesedí - Jeřáb), aby dívku přivedl a dala mu ji na starost. Že jsou na sebe od začátku jako psi, není nijak překvapivé. Ale s vývojem situace jsem byla více než spokojena. Více prozrazovat nebudu, abych Vás neochudila o trochu toho překvapení a akce. No možná trochu může prozradit ukázka:

„(...)Víš, jak jsem se dokázala postavit před krále Adarlanu, spřátelit se s jeho synem a kapitánem stráží a žít v tom hradě? Neustoupila jsem té zuřivosti a vzpomínkám ani o krok. Právě teď pátrám po prostředcích, kterými bych svého nepřítele zničila, a nemohu si dovolit tu zrůdu vypustit, protože mě přinutí použít ony nástroje proti králi místo toho, abych je vrátila, jak bych měla – samou záští bych klidně mohla zničit svět. Proto musím být Celaenou, nikoli Aelin. Protože být Aelin znamená čelit těmto věcem a osvobodit zrůdu. Už tomu rozumíš?“ (...) Netušila, kolik času uplynulo. Po chvíli se matrace pohnula a zavrzala, načež se k Celaeně přitisklo teplé tělo. Jeřáb ji neobjímal, pouze spočíval vedle ní. Neotevřela oči, ale vdechla jeho vůni borovic a sněhu a bolest trochu povolila. „Pokud tě čeká peklo,“ prohodil Jeřáb a ona cítila, jak se mu zachvívá hruď, „aspoň tam budeme spolu.“
(s.195 - 196)

A že akce najdeme v knize požehnaně. Oproti předchozím dílům pro mě znamenal tento příběh a způsob vyprávění o trochu zlepšení. Jak jsem se do prvních dvou dílů nemohla začíst, tady mi takové starosti a problémy nehrozily, naštěstí. Kapitoly s Celaenou a Rowanem jsem si docela vychutnávala, ač byly vždy protnuté kapitolami o Chaolovi a Dorianovi a nové postavě Manon, čarodějce. Jako nová postava se nám také představil obávaný generál královských vojsk Aedion, Celaenin bratranec. Z nových postav se mi zamlouval asi nejvíce. Kapitoly jsou tedy vyprávěny ve třetí osobě, ale vždy se zaměřují na jednu postavu, kterou rozpitvávají do nejhlubší myšlenky a nejtitěrnějšího pocitu. A sledují vše okolo té postavy.

Celaena je stále ta stejná zhrzená, zničená a zlomená na duši i na těle, ale zároveň se dočkáme i jakési její nové stránky. Stává se silnější, odhodlanější a sebevědomější. Sice je stále arogantní a trochu rozmazlená, ale začíná chytat rysy hodné královen, což přikládám autorce jako velké plus. Přerod z Celaeny - zabijáka - na Aelin královnu, se vyvíjí vcelku slibně a čtenář je toho svědkem s každou novou kapitolou. Ostatní dvojice a kapitoly, kde se nevyskytovala Celaena, mi přišly trochu zbytečně natahované a takové nezáživné, proto jsem je četla jen s vypětím sil.

Jeřáb jako nová postava je ze začátku takovou malou záhadou, ale je to právě on, kdo uvede Celaenu do života víly a probudí v ní novou chuť k životu, za což sem si ho vážně zamilovala. Chvíle, kdy jdou po sobě až do krve, jsem si velmi užívala. Jako oheň a led. Zvláštní pouto mezi nimi autorka vykreslila zdařile a já se jen těším, jak se to mezi nimi bude vyvíjet. Škoda, že se objevil až teď ve třetí knize.

Zároveň musím podotknout zdání toho, že Jeřáb byl tak trochu uměle nastrčen. A třetí díl nejen díky němu stojí jakoby sám o sobě. Tím, jak se Celaenin příběh vyvíjí, by ani nebylo zapotřebí znát první dva díly. V některých ohledech, především v otázce vztahů, je totiž najednou to, co se stalo v prvních dvou dílech, naprosto nepodstatné a hlavně tak trochu zbytečné. Máme tu nastrčeného nového bojovníka, úplně novou postavu, která je zpočátku z pohledu čtenáře nepochopená, ale nakonec poznáme jeho pravou podstatu a vlastně i osud.

Autorka předvedla, že opět, co kniha, to větší množství stran. A když se podívám na čtvrtý díl, oči se mi nad tím množstvím stran trochu protáčejí. Mám takový pocit, že by nebylo od věci některé části zkrátit. Kniha je plná až přeplněná detaily a rozdílnými dějovými linkami, že čtenář přeskakuje z jednoho kontinentu do druhého a orientace v příběhu mu tak trochu vázne.

Dělalo mi problém soustředit se na ty detaily, když má pozornost byla neustále vyrušována změnou prostředí. Přesto jsem se do příběhu začetla docela hladce a hlavně rychleji než do první a druhé knihy. Našla jsem si v Dědičce ohně to, co mě samotnou zaujalo a sledovala jsem tuto linku až do zdárného konce. No skoro konce, neboť kniha má samozřejmě pokračování nazvané Královna stínů a v angličtině již vyšlo i Empire of Storms, což je předposlední kniha z příběhu o Aelin. Závěrečného dílu se dočkáme v originále až v příštím roce - viz odkaz.

"Temnota neměla konce ani začátku.
Byla to propast, která ji pronásledovala deset let na každém kroku, a ona se do ní řítila volným pádem a vítala ji.
Nezazněl jediný zvuk a ona jen vzdáleně cítila, jak padá ke dnu, jež možná neexistuje nebo možná bude skutečně znamenat její konec. Možná ji princové valgů pohltili a zbyla z ní pouhá slupka. Možná tu její duše zůstane navždy uvězněná, v té přehluboké tmě. Třeba to bylo peklo." (s. 232)

Obálka opět pasuje k předchozím dílům a asociuje s příběhem. Tvoří na poličce tak pěknou souhru, co se vzhledu týká.

Okomentovat